V lidské historii existovaly a existují různé formy vlády. Snad by bylo dobré připomenout, co to vlastně vláda je. V úzkém slova smyslu je to soubor vládních ministrů, kteří řídí svá ministerstva a resorty. V širším slova smyslu je vláda vlastně výkonem moci na určitém vymezeném území a zahrnuje moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Jsem dalek tomu, abych soudil, která forma vlády je nejlepší. Mnozí tvrdí, že nejlepší je osvícená diktatura. Neuvědomují si přitom, že je historicky prokázáno, že se v této formě velmi daří korupci (viz příklady dnešní Číny, kde i přes drakonické tresty korupce vesele bují). Civilizace, která si říká „západní“ si zvolila demokracii a tuto formu vlády máme i my. Lidé si své zástupce pro výkon moci vybírají ve volbách a očekávají, že tito zástupci budou vykonávat své mandáty a moc uvážlivě a v jejich zájmu. Tolik k teorii, kterou čtenáře nebudu dále unavovat.
Jak však demokracie vypadá v praxi? Inu - jako každý lidský výtvor se praxe od teorie velmi liší. Říká se – šedivá je teorie, zelený je strom života. Teorie se totiž vždy zmocní lidé se všemi svými cnostmi, ale hlavně nectnostmi. Často se stává, že moc uchopí lidé s velmi pochybným charakterem. Jak je však má volič poznat? Myslím, že se v tomto případě hodí jedno staré rčení – podle činů poznáte je:
* před volbami slibují hory doly a modré z nebe, po volbách se však často chovají jako okupanti na dobytém území,
* myslí si, že když jim dal pánbů politickou funkci, tak jim musel dát také rozum, aby ji mohli vykonávat,
* mluví jazykem, kterému se říká „ptydepe“ – jazykem, kterému lidé nerozumí (viz příklad pana Sobotky, který se pak diví, že lidé rozumí lépe panu Babišovi, i když mluví československy),
* když se dopustí přehmatů a jsou při tom „nachytáni“, poskytují polovičaté vysvětlení a tvrdí, že konali v souladu s literou zákona, využívají však přitom „děr v zákonech“, které si sami nachystali,
* důsledně utajují své záměry a plány, chlubí se pochybnými výsledky,
* stojí si za svým s neochvějností titána, který si pranic nevšímá štěkotu opozičních mopslíků, jež mu ňafají po kotnících,
* oponenty ostrakizují a zhusta obviňují z „šíření neklidu“.
Je přitom zajímavé, že to mnoha politikům opakovaně prochází a že se do politiky nehrnou charakterní lidé. Proč tomu tak je? Domnívám se, že důvod je jednoduchý. Lidská slušnost a charakter jsou totiž v politice brány jako slabina. Dále - lidem se do „veřejného prostoru“ nechce, protože si uvědomují, co by je mohlo čekat. Člověk v tomto případě takříkajíc „nese kůži na trh“. Riskuje, že málokdy bude souzen za své názory. Naopak bude s velkou pravděpodobností souzen za to, čím v minulosti byl, či ke které instituci patřil. Tyto a podobné věci se velmi hodí k jeho diskreditaci. Zkrátka – neútočí se na názor, či kritiku. Zato se důsledně útočí na jejich nositele. Je přitom úplně jedno, zda jsou tyto útoky oprávněné, či nikoliv. Když se totiž na někoho „vylije špína“ tak na něm prostě ulpí.
Tak, jako vylil špínu pan tajemník Městského úřadu Ing. Pacas na pana Chalupu a na mne. Na kritiku, která rozhodně nemířila na něj, reagoval „břízou zelenou“ a „armádou“. Šokovalo mne, k čemu se to pan tajemník propůjčil. Podle mne je to nechutné a ubohé.
Také mne šokovalo zapojení pana tajemníka do diskuse o prodeji pozemků. Tato věc se ho totiž ani v nejmenším netýká, tedy kromě toho, že tento prodej podle pokynů rady města zajišťuje. Ani v tom nejhorším snu bych si nedovolil kritizovat činnost městského úřadu a to ze dvou důvodů. Vím totiž, že úředníci jsou ve své činnosti vázáni právními předpisy a pokyny příslušných orgánů samosprávy. Vůbec tudíž nepochybuji o tom, že prodej pozemků proběhl z hlediska Městského úřadu v souladu se zákonem. Druhým důvodem je, že mám vesměs kladné zkušenosti z jednání s lidmi na městském úřadě. Setkal jsem se tam vždy s velmi vstřícným a milým přístupem a práce těchto lidí si vážím. Nechápu však pana tajemníka a jeho snahu odpovídat na otázky, které zjevně nebyly určeny jemu. V kritice prodeje pozemků mi šlo především o průhlednost prodeje a jistý občanský komfort, který je možný v Dačicích, ale i v jiných městech. Dačice mají na webových stránkách města samostatnou rubriku (prosím pěkně - v základní nabídce) věnovanou prodeji pozemků s detailními informacemi o prodeji a pravidlech výstavby. Jsou tam kontaktní informace, formuláře a další věci, které usnadňují zájemcům případnou koupi tak, že vše mohou vyřídit v pohodlí domova. Je tam i sekce pro případné dotazy. Je to prostě přehledné a průhledné. Na moji klíčovou otázku – proč to nešlo takto udělat i Jemnici dosud nikdo neodpověděl. Otázka byla přitom směřována na koalici, nikoliv na úřad nebo na pana tajemníka. Ohánění se zákony a nálezy soudů nic neřeší. Slova jako „následoval zájem“ nebo „bylo mu vyhověno“ apod. nejsou věcná a nic nevysvětlují.
Další věcí, které může občan našeho města jen těžko porozumět, je tvrzení pana tajemníka, že komunikaci s podnikateli měla na starosti zhotovitelská firma. Takže „já nic, já muzikant“? K čemu tedy máme naše radní? Zkontroloval někdo tu „komunikaci“?
Na závěr svého zamyšlení bych chtěl říct, že bych byl nerad, aby vyznělo truchlivě. Jsem pořád optimista. Věřím lidem a věřím i v to, že se nakonec dá vždy oddělit zrno od plev. I v tomto světě existují ostrůvky pozitivní deviace. Nedávno jsem na internetu narazil na příklad města Kolín, které dva „titáni“ střídavě plundrovali tak dlouho, než do hry vstoupilo hnutí, které ve volbách získalo nadpoloviční většinu hlasů. V současné době už druhé volební období dávají velmi otevřeným způsobem město do pořádku. Nic přitom
neskrývají a zveřejňují dokonce zvukové záznamy z jednání zastupitelstva. V Dačicích mají institut zvaný „Fórum zdravého města“ na kterém mají občané možnost se vyjádřit zejména k budoucnosti města. Strategický plán rozvoje se tam tvoří za účasti všech, kteří o to mají zájem. Jsou to následování hodné příklady? Domnívám se, že určitě. A určitě stojí za to o to usilovat.
Ing. Vincent Strebeľ
člen SNK v Jemnici
Formát pro tisk