Uvádíme článek našeho člena pana Strebeľa, který nebyl v dubnovém vydání Jemnických listů zveřejněn.
Malé zamyšlení nad armádami a schopností dohody
Před několika dny jsem si v denním tisku přečetl zprávu, podle které důvěřuje naší armádě 74% občanů naší republiky. Tato skutečnost, spolu s útokem pana tajemníka na moji osobu skrze moji dřívější příslušnost k tzv. „totalitní“ armádě mě přiměla k zamyšlení. Sloužil jsem však i v tzv. „demokratické“ armádě, přičemž jako první mne napadla zcestnost obojího označení. Každá armády by totiž měla být zásadně totalitní a z principu nemůže být demokratická. Rozhodovací procesy v armádách totiž sice probíhají kolektivně (zejména na vyšších stupních velení), ale konečné rozhodnutí závisí na jedné jediné osobě – veliteli.
Konstatování, že naší armádě důvěřují tři čtvrtiny obyvatel, je podle mého soudu velmi vágní. Z podstaty věci by mělo znamenat, že lidé věří, že je tato armáda v případě potřeby ochrání a ubrání naše domovy. Jako bývalý voják však vím, že dnešní armáda je na zhruba desetině stavu předchozí armády a ani tehdy nebyla obrana myslitelná bez koaličního potenciálu. Podle mého názoru však bylo a je velmi iluzorní spoléhat při obraně vlastního domova na cizí pomoc. Státy totiž (podle známého rčení) nemají přátele, zato mají své zájmy. Historie to konec konců dokazuje. Takže je otázkou, z čeho pramení důvěra lidí v dnešní armádu. Kolik lidí věřilo minulé armádě? To se neví. Výzkumy veřejného mínění se tehdy neprováděly. Tato armáda však byla vycvičenou silou, z které měli naši potenciální protivníci respekt, ne-li strach. Velmi otevřeně to přiznávali důstojníci Bundeswehru, s kterými se naši důstojníci po roce 1989 setkávali.
K mojí službě v socialistické armádě lze říct, že to nebyl jednoduchý život. Mužská část mojí generace si na to určitě vzpomíná. Měl jsem velké problémy vyrovnat se s asiatským způsobem přístupu k lidem v armádě, který zavedli sovětští „poraděnkové“. Mohu všechny ubezpečit, že důstojníci tomu byli vystaveni v mnohem větší míře, než vojáci základní služby nebo zálohy. Je nutno přiznat, že ne všichni se s tím vyrovnali se ctí. Mnozí (ne však všichni) tomu podlehli a chovali se k podřízeným s přezíravým hulvátstvím. Když však odhlédnu od asiatského přístupu, je jistá míra hulvátství vlastní každé armádě. Každý, kdo viděl nějaký americký film z armádního prostředí, slyšel řev seržantů na vojáky. Ono je to do jisté míry logické. Pokud je armáda v mírovém stavu, připravuje se na válku a válka není rozhodně procházka růžovou zahradou. Výcvik v míru má vojáky připravit na střílení, bohužel i na zabíjení, ale i na těžké strádání spojené s psychickým vypětím, nedostatkem spánku apod. A čím více je výcviku, tím lépe je voják připraven. Je málo známou skutečností, že když Američané vstoupili do II. světové války, posílali na evropské bojiště vojáky po šestitýdenním výcviku. Z těch kluků udělali něco, čemu se lidově říká „kanonenfutr“, neboli potravu pro děla. Přežili jenom ti, kteří byli dost chytří na to, aby napodobovali seržanty a zkušené vojáky. Když takto přežili první dva měsíce, měli šanci se dožít konce války. Ve světle těchto skutečností považuji za velmi nešťastné zrušení povinné vojenské služby. Další nešťastnou skutečností je „schopnost“ naší armády zmobilizovat zálohy. Minulá armáda měla asi 250 tisíc mužů ve zbrani a během 48 hodin (!) byla schopná se zvětšit na dvojnásobek. Podotýkám vycvičených vojáků. Věk našich posledních vycvičených záložáků se přitom blíží padesátce s tím, že jejich poslední zkušenost s „vojnou“ proběhla před více než 20 lety. Takže – co vlastně znamená dnešní víra veřejnosti v armádu?
Zbývá vyjádřit k vyjádření pana tajemníka Pacase na moji adresu. Pro přesnost cituji: „Pamatuji si a se mnou většina mužského pohlaví dobu, kdy jsme v jedné ze složek státu, kde zastával pisatel vysoké funkce, museli poníženě stát s čepicí v ruce a suplikovat, abychom dostali volno k opuštění posádky, nebo dovolenku. Však důkazem toho jsou i natočené filmy jako Poslušně hlásím s vojákem Švejkem, Černí baroni nebo Tankový prapor“. Laskavý čtenář si jistě povšimne označení „pisatel“, i když jsem se pod svůj článek podepsal. Pan tajemník také lidem podsouvá myšlenku, že jsem byl stejný, jako smutní „hrdinové“ armády padesátých let typu majora „Terazkyho“. Zajímavé také je, že tento útok redakční radě nevadil.
Jak jsem se tedy vyrovnával s poměry v socialistické armádě? Často jsem v diskusích na toto téma od různých lidí slyšel – ty ses v armádě měl, mohl jsi vydat rozkaz a bylo hotovo. Nic není vzdálenějšího pravdě. Při běžné práci s lidmi (a moje služba v armádě nebyla nic jiného) se totiž jenom hlupák spoléhá na sílu rozkazu, příp. snižuje osobní důstojnost svých podřízených. Řídil jsem se jedním osvědčeným pravidlem: „Nikdy nevydávej rozkaz, který nemůže být splněn“ a s pobavením jsem sledoval některé své kolegy, kteří se o to pokoušeli a tím se zesměšňovali.
Se svými podřízenými jsem se snažil spíše dohodnout. Nutno říct, že se mi to skoro vždy vyplatilo. Často jsem kvůli tomu riskoval svůj postih. Jako v případě, kdy jsem se vrátil z ostrých střeleb z VVP s asi dvěma stovkami záložáků. Tábor byl na cvičáku a byl víkend, během kterého se nic nedělo. Věděl jsem, že ti chlapi by rádi za rodinami, ale oficiálně jsem je nemohl pustit (neměli vycházkové uniformy). Tak jsem se s nimi dohodl, že mohou jít, ale že bych chtěl, aby byli do hodiny od vydání signálu v táboře. Slíbili mi to a svůj slib všichni do jednoho dodrželi (bylo jich přitom asi 150). Kontrola z divize, která dorazila v neděli odpoledne, se nestačila divit. Stálo mě velké úsilí udržet vážnou tvář, když se mě vedoucí „kontrolní delegace“ zeptal – „Jak to ty ha..le děláš?“ Je to jenom jeden z mnoha příkladů toho, jak jsem postupoval, ale vypovídá to o tom, čeho se dá dosáhnout na základě vzájemné důvěry a dohody. Ti záložáci, kvůli nimž jsem riskoval, mě nezklamali. Já jsem se na druhou stranu vždy a za každých okolností snažil nezklamat své lidi. Vím totiž, že důvěra se těžko buduje, ale lehce se ztrácí. Svědků toho, jak jsem s lidmi v armádě jednal je hodně. A ani v Jemnici jich není málo. Nejsem pochopitelně dokonalý a ve svém životě jsem jako každý udělal věci, o kterých bych raději nevěděl. To se prostě stává.
Na závěr chci říct, že jsem ve svém životě nedělal nic jiného, než vedoucího na různých úrovních – od velitele čety po generálního ředitele. Vždy a za každých okolností jsem se snažil o dohodu se svými lidmi a skoro vždy se mi to vyplatilo. Byly to dohody jednoduché, jasné a srozumitelné. A proto také fungovaly. Nechápu proto koalici na Jemnické radnici, která se dohodnout nechce. Pan radní Ambrůz tvrdí, že „by to brzdilo rozvoj Jemnice“. Považuji to za velmi legrační tvrzení a spíše se domnívám, že jde o neochotu, či neschopnost se dohodnout. Pan Ambrůz také naznačuje, že koalice se není schopná dohodnout se ani mezi sebou. Není potom vůbec divné, že se není schopná dohodnout s opozicí a už vůbec ne s občany Jemnice.
Ing. Vincent Strebeľ
Formát pro tisk